DAVID...

Na svět vykoukl 11. den po termínu 7.9.2017 ve čtvrtek večer, rodné číslo mu končí čtyřciferným popisným číslem našeho domu v Brně, na ruku mu připevnili cedulku s číslem 23, což je datum Bářiného narození, je narozený sedmého, ve stejný den jako já, ale o měsíc později...Lucka byla středeční, Bára v pátek, on si zvolil něco mezi...čím dál tím víc jsem přesvědčená, že věděl přesně, kdy mě má opustit...

...čekali jsme na něj dlouho a já tradičně zkoušela nejrůznější vyvolávací metody...svařáky mi navozovaly vánoční atmosféru, skořici jsem přidávala už do všeho, džus ovoněný vodkou taky nic, mazala jsem se dopředu aroma těhotenským olejem, co mi namíchala moje masérka pro "navození pohody u porodu", maliník, kontryhel a podobné bylinky dobré, ale příliš slabé, procházky byly někdy tak extrémní, že hned, jak jsem si po nich doma lehla, tělo si řeklo, že vypíná a ať neotravuju s akcí typu porod...

...na hřišti se se mnou známí začali loučit už v polovině srpna větou tak-příště-už-s-kočárkem...do toho začínající vlny esemesek tak-už? Pár dní "před akcí" jsem si dokonce nachystala v mobilu skupinu lidí pojmenovanou "oznámení narození", které tu radostnou novinu odešlu a technika mě předběhla a všichni začali blahopřát předčasně....polykala jsem pak slzy asi půl hodiny, než jsem zase skupinu zrušila...

...zabralo jediné...David se prostě potřeboval sám rozhoupat, stejně jako před ním Bára a Lucka, které si dávaly na čas úplně rovnocenně...možná zabral i poslední nákup v obchodě, kdy jsem do košíku přidala meruňkový džus, vodku a ricinový olej a postavila vše výhružně na kuchyňskou linku...

...a pak?
...pak si v jednu odpoledne lehám k usínající Lucce, převyprávím jí poslední Karkulku a co deset minut křečovitě svírám zábranu postele...
...pak informuju Petra do práce, že dnes je den D, balím si poslední věci do tašek, dávám si horkou sprchu, jestli to náhodou nerozeženu, a láduju se půl litrem čokoládového jogurtu...
...o dvě hodiny později počítám každý stah po pěti minutách, Lucka spí, loučím se s Bárou a sedáme do auta směr Vyškov...
...Petr v odpolední špičce lehce nervuje, když se stahy ozývají co tři minuty...
...na monitoru už zatínám pěsti, prodýchávám, jsem na  2cm...o půl hodiny později na 8 a jdeme na porodní pokoj...
...sedám si na gumový vak u země a při další vlně začínám tlačit...bolí to neskutečně, ale je to rychlé....
...než se po dvou hodinách marných snah, dýchání kyslíku, propocené košile, klesajících ozev a čím dál většího nekontrolovatelného třesu těla dovídám, že David neproleze, protože je natočený čelem a ne temenem...
...pak je u mě najednou až moc lidí...jedna sestra mi vpichuje injekci pro zastavení porodu, druhá cévkuje, další bandážuje nohy, čtvrtá napichuje nitrožilní kanylu, pátá mi dává podepsat informovaný souhlas s dalším císařem v řadě, Petr mě celou dobu drží za pravou ruku a sundává mi prstýnek a náušnice...pak se po svých přesouvám na operační sál, potlačuju paniku, jestli se David pořád drží a usínám....
...usínám na tři hodiny, protože se vše dál komplikuje...zašívají mi prořízlý močový měchýř a do levého močovodu  stent...
...probouzím se na pooperačním pokoji s kapačkou v ruce, vyvedenou cévkou a trokarem z břicha...nevidím, protože mi při anestezii oschla rohovka a napuchla víčka, nemůžu zakašlat přes bolest a přitom mám z intubace podrážděný krk a nutí mě to...Petr na mě mluví, ale pamatuju si jen, že je David v pořádku a já si poležím kvůli komplikaci s močákem...
...celou první noc nespím, bojím se pohnout, snažím se neuvést do paniky a myslím na Petra a holky doma...
...sestra chodí po hodině, vyměňuje tekutiny v kapačce, píchá injekce, kape mi do očí, ráno dostávám dva pytlíky transfúze a konečně mi přikládají Davida...chce se mi brečet, ale vím, že nesmím, protože bych se ani nevysmrkala...jsem šťastná, že je v pořádku...
...převáží mě na nadstandart, kde pokračuju ve dvoudenní nařízené hladovce, špatně spím, malého vidím po třech hodinách, kdy mi ho přikládají, nepíšu esemesky, protože nevidím na displej...
...další dny funguju postupně víc a víc, když je u nás celý den Petr, máme malého jen po tu dobu, po týdnu mám Davida u sebe celý den i sama a v noci se snažím dohojit...dostávám antibiotika, injekce proti srážení krve, všude tahám pytlík, následují všemožná vyšetření, David láme rekordy váhových přírůstků a na konci pobytu mu nestačí zdejší zavinovačky a nohama se prokopává ven, chybí mi holky, které chytají virózu a tak je delší dobu nevidím, začínám být alergická na vizity, hlavně ty dětské, kdy mi pravidelně spícího Davida probudí nejdřív na vážení, o půl hodiny později pak na prohlídku...

...a doma?

...lehce chaos, spoustu prádla, zainteresované holky, co by Davida pořád chovaly, David, který je z toho frkotu a změn lehce mimo, já, co jsem poporodně nevyspalá, hormonálně nevycentrovaná a vyždímaná i po sebemenší akci typu vybalování tašek z porodnice, babička, která je nade vše, Petr, co je nade vše vycentrovaný a připravený uklidnit to tříčlenné stádečko (a mě), když se můj uplakaný poporodní blues změní v rock 'n' roll...čekám, kdy se situace uklidní do normálního stavu, nebudu se pořád dojímat nebo impulzivně brečet, zvykneme si, sblížíme se, sžijeme se...přes to všechno mám krásný pocit, že jsme kompletní...tak teď to ještě přežít s lehkou hlavou a nadhledem, který to potřebuje...