LUCKA ROK A 3. ČTVRTLETKA...

Tak, další kvartál máme úspěšně za sebou...moje nervová soustava pracuje na plné obrátky, moje trpělivost se tříbí, vydržím i to, co jsem si myslela, že už nedám a starší Báře zpětně posílám vzdušné omluvy, že byla tak "přizpůsobivá" a "bezextrémová"...dá se říct, že u Lucky se vlastně těším na to, až bude starší, je jí za celý den někdy až příliš, všechny činnosti, i pouhé vzájemné bytí, jde do extrémů, je hbitá, ráda si dělá věci tvrdohlavě po svém, ubrání si v kolektivu cokoli, i to, co není zapotřebí si ubránit, dokáže mě svým odmítavým postojem zahnat do kouta a já se tam pak třepu a přemýšlím, jak na ní nejlíp vyzrát...jestli mě někdo naučil přizpůsobivosti rychlým změnám, vyvolal ve mně pocit zmanipulovanosti a omotanosti kolem prstu, několikrát způsobil nervový kolaps končící proudem slz, pak je to právě Lucka...jak to sakra dělá?? Nedávám její hysterický záchvat, stejně jako herecký nátlak, stejně jako emotivní lítostivý pláč...prostě je mi extrémně úzko a líto, když pláče...

Připadá mi, že až moc brzy začalo „sama“ období...dost důrazně ho aplikuje při oblékání, svlékání, vylézání z vany, samopřebalování, obouvání, posazování se do kočárku....nesmím na ni doslova ani sáhnout...pokud to udělám, boty vztekle shodí z chodidel a začne znovu...SAMA...při její drobné postavě se u překonávání vany směrem ven (SAMA) zdá, jako by přelézala čínskou zeď...když tyhle činnosti nakonec tvrdohlavě nezvládne, zavolá mě s prosícím pláčem zpět a oddá se mé zručnosti s tím, že zkusí zas, až se jí bude chtít...

Miluje kaluže a zabořené nohy v kupicích listí...stále mě překvapuje, že se nezdržuje jen u jedné louže a kupy, ale projde se, nechá případný smutek za sebou a hledá další...velký rozdíl od Báry, která byla schopná na jednom místě setrvat i půl hodiny a já zatím vyšlapávala dolík...

Dokáže říct slovo „mami“ i šedesátkrát do minuty...

Docela jsem si zvykla, že leze po výškách...v Sokole, kam jsme začaly v září chodit, mě tudíž nepřekvapilo, že exceluje svými šplhacími výkony na žebřinách a skoky plavmo na velikou žíněnku...zachytávám o metr dál už v horizontálním skorodopadu...

Panenky stále vedou, stejně jako mončičáci, které nám věnovala babička...na střídačku je tahá jak ven, tak do heren a i do Sokola, kde s nimi zdolává překážky...asi si to potřebuje ztížit...

S dudlíkem stále usíná, po šlofíku ho jde vždycky umýt a vrátí ho na čekačku na svůj polštář...používám ho ale stále jako „klidnítko“ při vyhrocených situacích...hlavně na veřejnosti třeba v šalině, když nechci, aby svým pláčem vysklila okýnka...

Holky uspáváme v osm večer najednou...po počítání oveček na Déčku (počítáme i my s Petrem)...už nezpívám, Báru umazluje Petr, Lucku držím za ruku já...

Nočník vzala jako fakt, že je za případný produkt pochválena...daří se jí čím dál víc, ale stále to není dost...ani omylem...prakticky na něm sedí, když sama uzná za vhodné, pokud ji nějak chytře nepřelstím, když nechce, tak prostě nechce...

K jídlu preferuje suché těstoviny, polívky s krutonama, jakékoli bonbóny, vajíčko na tvrdo a oříškové polštářky z Lidlu...

Rozumí všemu, ale domlouvá se poslední slabikou ve slově...a v ní se nesplete, takže docela rychle chápu, co má na mysli...někdy...někdy vůbec...
Je schopná si prohlížet jednu knížku stále dokola a já musím říkat, co má hledat...když to najde, zaslabikuje poslední slabiku a oči jí září hrdostí...

Je prostě svoje, originál, který vždycky ví, co chce a jde si za tím přes překážky, které neustále (ne)takticky kladu...zkusím je odstraňovat...co to půjde...když to nepůjde, ona je stejně přeleze...

PS: Jsme rádi, že tě máme...i takovou...extrémní:)
PS: S pletenou korunkou z Ebay nebo bez...