JEDNY 40TINY V BOSKOVICÍCH...

V Boskovicích je zvláštně milo...jednu dobu jsme uvažovali, že se sem přestěhujeme...vyhrál fakt, že v Brně je taky zvláštně milo a bude to vždycky blíž do práce...trávíme tu spoustu víkendů u našich známých, v domě ve zdejší židovské čtvrti...Jirka kdysi koupil zbořeninu židovské nemocnice a vybudoval tu dům, který nehodlá olepovat polystyrenem, aby nezničil magického ducha kamene...výborně se u nich skoro všechno...v zimě mrzne (díky chybějícímu zateplení), vaří (i když o dvě hodiny později, než jsme zvyklí doma), jí se tu bio (i malá plodící zahrádka je k nezaplacení), posedává (prazvláštně tu člověk dostane chuť zevlovat v síti zavěšené na trámu), vypráví (žádné téma není tabu...), pije (a to až přespříliš a ráno je to znát)...nedokážu tu jedinou věc. V klidu se vyspat. Nevím, jestli je to tím, že tu kdysi umírali lidé, tím, že spíme s holkama dohromady nebo tím alkoholem, co tu vypijeme...k budoucím klidným nocím mi nepřidal ani fakt, že dle Lídy tu byla telepatka a zónu, kde spím obvykle já, označila za velmi špatnou...hm, že bych byla takový senzibil?

Nicméně oslavy jsou tu poetické, domácí guláš, domácí bramborový salát, domácí šťávy, domácí slivovička, domácí svatební koláčky (při třicátém snědeném jsem to přestala počítat)....nedělní procházka lesem k hradu pak pomohla ranní regeneraci a povzbudila i mou alergii... Petr rval přes kořeny a kameny kočárek, Bára se cestou projídala divokými malinami a ostružinami, Lucka usnula, a já, opuchlá, to prokýchala...po návratu si děcka na terase udělaly nahatý piknik, pojídaly meloun a zapíjely ho kolou, my si dali zbylý guláš a kluci „museli“ dopít suda...no jak říkám, poetické...