RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {9}...

Můj stav dost připomínají některé věty z doznání před dvěma lety ... Lucka je + - ve stejném období jako tenkrát Bára, rostou jí zuby, moc toho přes den nenaspí, já nervuju, protože mi na nervy brnká její neustálý pláč (+ občasný pláč Báry), ve tváři blednu nevyspáním a každou noc si přeju ať vstávám „jen“ pětkrát ne desetkrát, jsem ráda za svoji krátkozrakost a brýle, kterými zakrývám kruhy pod očima...kdyby mi někdo nabídl, že mi na půl dne pohlídá děti, klidně vygruntuju celý barák, hlavně, abych u toho byla chvíli sama...

Petr mi jednoho krásného dne po návratu ze služebky nevinně povídá: „Hele, Dušan má prý dneska guláš na večeři...“ grrrrrrrr můžou být chlapi o něco víc taktní a chápaví??? ... Další dny v hlavě přemítám, kde koupím hovězí na guláš...no tak ale už...

Nevím, jak mám řešit, když se Bára šprajcne vykonat nějakou činnost, plácne mě do nohy a zapiští několikrát na nesouhlas...to vše tak pětkrát dokola se zvyšující se razancí z její strany...jsem unavená odvádět pozornost jiným tématem, křičet a plácat ale místy se k tomu snižuju, abych to „vyřešila“ rychle...

Častá realita opakující se denně = v jednu dokonale souznící chvíli si říkám, že mít děti je nádherné, opojné, že jsem naprosto dokonalá matka a že bez nich nechci být ani minutu (dobře hodinu)...v další chvíli, často velmi blízko té první, se všechno jako mávnutím kouzelného proutku mění, volám v nitru o pomoc, ujištění, vyslechnutí, politování, o ticho a o přestávku...jenže, nejsme ve škole, na mateřské přestávky prostě nejsou...

Dospěla jsem do stádia, kdy si i chleba umím ukrojit jednou rukou (ruka druhá je touto dobou potřeby krájet chleba obsazená konečně nebrečící Luckou) a těsto na špenátové palačinky se jednou rukou taky dá připravit...za jak dlouho, s jakým nepořádkem okolo a jak moc pak bolí záda z jednostranné zátěže je věc vedlejší...věc hlavní je, že dítě je klidné, pozorující a neřvoucí...

Někdy (pořád) mám pocit zmaru, když Lucku 15 minut uspávám na zahradě a ona pak spí minut 30...hlasitě se lituju a potlačuju spravedlivý vztek...

Kolikrát se přistihnu, že mám Lucku v nosičce a stejně bokem naprázdno kolíbám kočárek nebo kolíbku...???

Chtěla bych zůstat aspoň jeden den nepocintaná od příkrmů...

Chtěla bych aspoň jeden den nestavět to stejné puzzle desetkrát za sebou...

Chtěla bych se aspoň jeden den (navěky) vyspat celou noc...

Chtěla bych si aspoň jednou denně vypít kávu v klidu...

Chtěla bych....jet do lázní...

Chtěla bych...nic nechtít...

Mám krásný sen o naprosto banální věci jakou je nakupování potravin...jedu SAMA do obchodu...jsem tam jak dlouho chci a potřebuju...nikdo po mě nic nechce, nikoho nehlídám před pádem ze sedátka košíku, nikdo nebrečí, nikomu nepodávám rohlík, nezrychluju, čtu si v klidu etikety, přemítám minuty, jaké víno a čokoládu si koupím...prostě si to v tichosti užívám...

Mám krásnější sen o ideálním sólo dni...ráno vstanu ne dřív než v osm, dám si klidnou snídani u stolu a nehážu to do sebe pomalu ve stoje, jdu si zacvičit jógu, po cestě domů se zastavím na velké latté, poobědvám jako normální člověk příborem s oběma rukama k dispozici, nic po nikom neutírám (max. po sobě), čtu si, brouzdám si na internetu, jdu na masáž, manikúru, pedikúru, stříhání, zaběhat si, projedu všechny oblíbené bazary, lakuju, natírám, tvořím, pouštím si hudbu tak nahlas, až neslyším štěkot sousedních psů, večer víno, kino nebo prostě jen ničím nerušený spánek...tak že by to byl sen o ideálním dni a noci?? A dá se to všechno vůbec stihnout v jednom dni??...možná dá, my ženy na mateřské stíháme všechno...hlavně plánovat...a když ne, tak si ty plány a sny aspoň představujeme...