TAK JDE ČAS {38}...

Schovali jsme růžovou plastovou motorku a nasadili do akce něco rychlejšího
Šehrezáda
Babička je pro každou hru se špetkou fantazie
Houpačku střídáme za závěsnou síť
Výborná cookie v ještě lepším obalu
Obyčejný pytel v neobyčejném provedení
„A ty jsi kdo?“
B. půjčila L. Kukyho na spaní
Hodina balónků

Čas příjemně ubíhal i v Bílých Karpatech, kam jsme se vydali na třídenní rodinný pobyt...nakonec z toho byla ale jen jedna noc, protože na Báru „něco“ vlezlo a to „něco“ ji zamezovalo jíst (a to i oblíbené pokrmy, jako jsou borůvky, „káko“, dokonce i hranolky, které jsem jí v naději, že aspoň něco sní, objednala), chodit na procházky (i pár metrů do restaurace a zpět jí dělalo problémy), dokonce i vylézt z auta, aniž by se nerozbrečela...jediný úsměv ji vykouzlila stará houpačka, trocha písku a Krteček z našeho notebooku...
Z penzionu jsme odjížděli druhý den odpoledne, B. jsme zaopatřili paralenem a naše nervy uklidnili několika litry vína, které jsme koupili v Boršickém sklípku od našeho oblíbeného vinaře Aloise Tománka...tradičně jsem si svoji sladkou Pálavu načala už v autě a domů dojela v lehce a opojně podroušeném stavu....
...než mě ze stavu opojného dostaly děti (ten lehce podroušený přetrval a zkroušený se přidal)...Báře sice ustoupily horečky, ale zato jí naskákaly pupínky...po několika dnech, co její stav připomínal střídavě nemoc ruka-noha-pusa a neštovice jsme zaznamenali, že se nejedná ani o jedno a po týdnu zrušili karanténu...
Všechno se prostě naplánovat nedá...hlavně s dětmi, že?!