VÍTÁNÍ LUCKY...

Po návratu z porodnice na mě čekají P. rodiče, kteří u nás hlídají spící Báru. Po probuzení a první společné puse se B. vrhá ke kolíbce, houpe, hladí, usmívá se a z nás částečně padají obavy, jak se B. popasuje s přítomností Lucky. První dojem je pozitivní asi i díky tomu, že B. chválíme, jak dokonale se o malou stará, jak dokonale houpe, jak dokonale se na ni směje a jak dokonalá je to sestřička...

V následujících dnech se „dokonalost“ trochu mění a B. projevuje asi pochopitelnou nespokojenost nad faktem, že všechno už nejde hned a že musí na spoustu věcí čekat. Ano, ani její oblíbená polívka teď není tak rychle nachystaná. Ani pohádka nejde pustit ihned...Největší zradou se zdá, když mi Petr chce malou podat nebo, nedej Bože, ji na chvíli pochovat...to se mu B. obtočí kolem nohy, případně mu vleze na gauči za krk a vyprošuje si pozornost. Pochopila hodně rychle, že u mě to nepůjde a tak to nezkouší tak často...rána, kdy za námi přibíhala do postele, se taky změnila. Místo toho teď volá ze své postele „tatínku“ a do ložnice za mnou ani nevkročí...když to jednou udělala a viděla, jak krmím Lucku, začala pobrekávat a já skoro taky...nastávají ale i krásné okamžiky, kdy B. uprostřed své hry Lucku pohoupe, kdy mi podává plenky při přebalování, kdy ji jemně hladí po vlasech, kdy ji zpívá nebo povídá, co zrovna dělá a nebo mi přiběhne říct, že „Lusinka pláče“...to nemám dojetím k pláči daleko ani já...teprve teď se zdá všechno kompletní, jako bychom odjakživa byly čtyři...spoustu momentů bych prostě okamžitě zakonzervovala a se stejnou intenzitou bych si je promítala i za několik let...jak se to dělá???