ŽIVOT V MŽIKU {2}...

Když vidím každoměsíční fotky Báry u naší francouzské komody, nemůžu nemít pocit, že název „život v mžiku“ se zdá jako ten nejvýstižnější, co tu na blogu mám. Fráze, že na dětech je zběsilé ubíhání času vidět nejvíc, není prostě jen klišé, ale jedna velká pravdu...

Je mi smutno, že ačkoli se snažím zaznamenávat, co to jde, pořád se mi spoustu věcí vytrácí a vytěsňuje, protože je nahrazují zážitky nové...Jaký to byl pocit, když se Bára poprvé přetočila?...když si poprvé podala plyšáka, aby si ho líp prohlédla?...když začala chodit?...když se o komodu poprvé sama opřela?...když nám dala první pusu?...když nám řekla mami a tati? Kdyby se daly tyhle a podobné vzpomínky živě zachovat, zavakuovat, zakonzervovat, udělala bych to okamžitě, aby za čas neztratily na intenzitě...

Život v mžiku, zachycující každý měsíc po dva roky naší Báru, dávám na blog skoro s dvouměsíčním zpožděním od jejích druhých narozenin. Čas letí tak moc, že nestíháme „termíny“:)