10.MĚSÍC V+P+B...

Každý další měsíc si říkám: „Tak a tenhle je nejlepší, Bára je nejroztomilejší, nejzvídavější, nej, nej...“ a pak přijde další a původní nej nej se zdvojnásobuje.

Mám ráda chvilky, kdy se na mě upřeně dívá, snaží se mi porozumět a pak zopakuje to, co se ji snažím naučit. Ukazuje svoje dovednosti každému na potkání, z paci-paci, rovnou přechází do pá-pá, a u toho křičí tá-tá, pejsek je „phe“ a je z nich stále vedle, stačí zavolat „hafík“ nebo větu „kde je kočička“ a Bára si div nevykroutí krk, jak je usilovně všude hledá.

Každé ráno máváme tátovi na šťastnou cestu do práce, respektive já. Bára většinou mává, až když Petr odjede:) Každou středu taky popelářům a zakrslé Šmoulince a Ferdovi, kteří provokují a k nadšení Báry rozštěkávají sousedovic psa za plotem.

Konec srpna trávíme na Šumavě u babičky a za několik dní se Bára z lenochodího plazení dostává do stádia střemhlavého lezení jen-aby-dohonila-tu-babiččinu-kočku!

Změna prostředí je zřejmě to nejlepší, co ji můžu dopřát. Má kolem sebe nové hračky, nový prostor, nové lidi a děti, každý den na procházce marně vyhlíží brněnské šaliny, každou chvíli někoho navštěvujeme a objevování začíná zas a znovu.

Bára nalézá nové zásuvky, skříňky, poličky a všechno kramaří...jsou dny, kdy si dokáže dlouho vyhrát sama („dlouho“ znamená víc než 10 minut) a pak dny, kdy ji žádná hračka nedonutí zabrat se do činnosti a potřebuje na to minimálně mě. Poslední oblíbenci pro dlouhé hry jsou korkové zátky, kabely, pytlíky, letáky, klíče, pásky a papírové utěrky...

Zvukové hračky umí (bohužel) spínat, a tak posloucháme melodie (bohužel) pořád dokola a vzhledem k tomu, že jsme ve fázi učení se tanyny-tanyny, (bohužel) se u toho musím nadšeně kroutit (stokrát denně). (Bohužel:).

Vaničku jsme nahradili sprchovým koutem, kde má větší prostor na cákání...s hopsadlem se nedá dostat do prostoru, což Báru zajímá momentálně nejvíc, takže ho po pár týdnech taky balíme...

Necháváme nastřelit náušnice. B. je statečnější, než bych pravděpodobně byla já!

Jídlo jednou do-syta, jindy do polo-syta, někdy do ne-syta. Rozptylujeme B., čím se dá (Petr dělá nejčastěji zvuky mašinky, já zvuky všeho, co mě napadne). Někdy B. k naší nevoli naháníme lžičkou, i když je mimo židličku, jen abychom do ní dostali aspoň pár lžiček.

Týden v kuse rostou horní dva zuby a B. se nikdy nemazlí víc, nepláče víc, nejí míň a čípky střídají sirupy.

Spánek jednou celo-noční ( 4:30 je už ráno), jindy polo-noční s několikanásobným buzením, někdy ne-noční, ale zato vyspáváme všichni tři tvrdě až k ránu.

Začínáme chodit na kurzy plavání, kde B. usilovně plaší děti svým křikem, cáká a nespolupracuje s paní učitelkou.