RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {6}...

Začátek 7. Měsíce, kdy jsem si zrovna dořekla, jak je fajn mít půlroční Báru, je ve znamení růstu zubů a rýmy (to už tu dlouho nebylo, za celou dobu jsme bez ní byli asi měsíc!). Hodinový nepřetržitý pláč zmírňuje až paralen v čípku a zrovna, když si řeknu, že B. je na pokraji sil a prospí celou noc, 10krát za noc se vzbudí a pláče. Když si znovu říkám, že když probděla noc, prospí den, je všechno naopak…Přestávám si „něco říkat“, protože to zatím dopadá špatně!

Spánek všeobecně drhne, momentálně jsme rádi, když se B. vzbudí „jen“ třikrát za noc. Poslední kojení většinou zaspím a ráno před šestou mám švitořící B. vedle sebe. Kde ty děcka berou tu energii??

Rodičovství je jako jízda na horské dráze. Cítím, jak se dostáváme pomalu nahoru a pak zběsile dolů, vítr sviští kolem nás a okolí s námi křičí s rukama ve vzduchu. Změny a zákruty přicházejí tak rychle, ale já vím, že jízda je krátká a všechno pomine. Možná až příliš krátká. Čekali jsme dlouhou frontu, abychom se sem dostali a teď je tak těžké si ty momenty naplno užívat a nepřemýšlet nad jak-to-bude-krásný-až-si-lehneme-a-prospíme-celou-noc nebo už-se-těšíme-až-ti-dorostou-zuby-a-dny-budou-míň-uslzený...

Petr se na mě jednoho dne podíval a povídá: „Tak teď jsi fakt ta pravá máma. Naslinila sis prst, abys Báře očistila z tváře zaschlou trochu jídla.“ Myslím, že tohle si z dětství pamatuje 99% z nás a od doby, kdy jsme schopni si to pamatovat, se ušklíbáme odporem. Slibuju, že to přestanu dělat, než půjde B. do školky!

Než jsem sama pochopila, o čem je noční kojení, nevěřila jsem, že se u toho dá během několika vteřin usnout. Ráno se v nejlepším případě probouzím s přeleželou rukou a nepřeleželou Bárou vedle sebe...

Začátek července absolvuju s Bárou odvykačku z neustálého nočního buzení a kojení. Co se týče mě, byla bych odvyknutá raz2, Bára se první testovací noc probudí 7krát a já ji 7krát chlácholím za pomoci dudlíku a zaříkávacího šepotu. 7krát se mi to daří, po osmé už svítá, a tak souhlasím, že hlad už je nejspíš oprávněný a konečně ji vytahuju z postýlky. Stala jsem se tedy na pár předchozích týdnů živým dudlíkem a pevně doufám, že mě brzy nahradí ten neživý a my se konečně vyspíme aspoň víc než 5 hodin v kuse.