RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {4}...

B. brečí dva dny v kuse a já po večerech s ní. Příčina neznámá, pravděpodobně břišní. Po vyloučení (asi) všeho, tedy po nakrmení, odříhnutí, přebalení, namasírování, nabízení hračky, pohoupání, trubičkování, vykoupání, namazání, podrbání, vystřídání všech poloh a míst k ležení, znovu nakrmení, pohlazení, zpívání…atd…B. stále brečí. Podezřívám rostoucí zuby nebo řasu v oku, dále chlup v puse, nedostatečnou hustotu mléka, odpolední kapučíno, příliš mnoho snědených jablek toho dne, málo zábavy, její chuť prostě JEN brečet a…a jsem bezradná…po P. příchodu z práce jsme bezradní už dva…dokonce mě z B. pláče začíná bolet jizva po císaři! Tomu říkám propojení!

Trávíme týden v Krkonoších, v chalupě s dalšími 17-ti dětmi. B. obě cesty rolbou prospí a zdá se, že si užívá každou změnu z našeho domácího stereotypu. Přemýšlím, zda jde pro rodiče (na mateřské dovolené) o opravdu odpočinkovou dovolenou na horách nebo spíše o testování  psychické (a někdy i fyzické) odolnosti. Přece jen se od opatrovníků očekává výuka lyžování svých šprajcujících se ratolestí, tahání sáněk v právě napadlém prašanu, korigování nepřetržitého pobíhání a jekotu dětí po chalupě a prevence jejich pádů a možných úrazů a jejich dlooouuuuhééé uspávání v důsledku předchozího herního vybuzení. Taková „dovolená“ dá určitě zabrat obzvlášť, když se rodiče každý večer posilují pálenkou!
 
Bára se rozhodla, že po několika týdnech bude vstávat opět ve dvě ráno…a následně ve čtyři…nestačí se mi tudíž dozdát živé sny v hlubokém spánku a ráno mám kruhy pod očima a jsem notně zpomalená. Předchozí režim se mi líbil víc…nic netrvá věčně…

B. naše pilná „bee“ toho přes den moc nenaspí, vyžaduje čím dál víc pozornosti a mně dochází inspirace na bavící témata a hry, rozesmáté obličeje, polohy, povídačky atd…spoustu rodičů by mě asi vyvedla z omylu, že až začne lézt a chodit, bude to lepší a zábavu si přece jen najde na víc než 5 minut v kuse…nechte mě v sladké naivitě prosíííím…

Po první dávce očkování B. stoupne teplota, zčervenají líčka a zdá se, že ke zklidnění její rozmrzelosti nepomáhá naprosto nic, ani zaručené „vychytávky“ jako je houpání, nošení, hlazení po hlavě a dokonce krmení!

Celý den jsem s B., u B., bavím B., přebaluju B., krmím B., „venčím“ B.,  navazuju oční kontakty a pak přijde domů tatínek a já na chvíli neexistuju a všechny její úsměvy patří jemu! Taková nespravedlnost!

Nemůžu se ubránit „nenápadnému“ a hlasitému udílení příkazů ostatním při rozmluvě ne s dotyčným, ale s B. v domnění, že mě „ten někdo“ vyslyší. Např: „Tak a teď tě tatínek vykoupe a přebalí“ nebo „Teď budeme krmit“, přičemž ostatní jako na povel odchází…“Taťka nám podá dudlík a půjdeme si lehnout jo?“ „Baru, maminka půjde něco uvařit a tatínek bude zatím hlídat“ „No a až tatínek umyje to nádobí, tak půjdeme ven“ (tahle bohužel moc nefunguje). A už je to tady, používám 3. osobu místo 1!