RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {1}…

Dost by mě zajímalo, kdo vymyslel k přídavnému jménu „mateřská“ to následné podstatné označení „dovolená“.  Někdy to totiž může vypadat spíše jako mateřské galeje. Zase bych ale v tomto případě slovo galeje nevnímala jako nucené práce otroků nebo trestanců veslujících na lodích, jako to popisuje významový slovník. Na lodi vás totiž nikdo neodmění tím nejsladším úsměvem jako naše Bára a v tu chvíli má všechno smysl…

Výchova dítěte je vážná věc, ale sama sobě musím neustále připomínat, abych to tak vážně nebrala…dělám chyby a někdy jsem bezradná… i s tou bezradností ale můžu být, myslím, fajn rodič a některým svým přešlapům se zasmát…

Rozhodla jsem se pro mateřské doznání…

Přiznávám se, že provozuji pinterestování…takhle já označuju chvíle strávené u monitoru a oblíbených webových stránek www.pinterest.com. Jediným problémem je, že hodina uteče jako minuta a odtrhnout svůj zrak od počítače je pak tím největším vítězstvím…

Taky provozuji googlování…počítač jede od rána, aby byl pan doktor Google připraven k okamžité pomoci. Tuhle jsem se ho s nadějí ptala, zda lze přehodit aktivní večerní režim naší Báry na ten ranní. Google a spol. poradily, že s největší pravděpodobností nelze. I to je odpověď…

Doznávám se k pravidelnému holdování kávy. Budiž mi omluvou, že jde o slabší verze a ne žádné smrťáky! Budiž mi pak trestem, že Bára je víc bdělá! A nemůže být zvyklá už z devítiměsíčního těhotenského dávkování?

Často se mi chce spánek aspoň předstírat a na dálku Báru hypnotizuju „spi, spi, spiiiii…“ Následně bez úspěchu rezignovaně vstávám.

Každý den se zlepšuju ve svém „mamím“ hlase. Všechny matky musí z porodnice posílat domů snad už vyškolené s tím vysokým, dramatickým, zvonivým a zpěvavým tónem, když komunikují se svým dítětem. PROČ? Proč se nevyjadřuju jako NORMÁLNÍ člověk? Proč nemůžu mluvit v první osobě namísto třetí a neustále samu sebe nazývat „máma“? „Maminka tě má moc ráda…ano má…ano má“ Občas se přistihnu, jak takhle mluvím, a jak srandovně to zní a co teprve věty typu: “No to mi musíš ŘÍCT, že máš takový hlad, no ano, tak moc veliký?  maminka ti dá napít, no ano...“  těžko si vůbec představit, jak by mi dvouměsíční Bára mohla něco slovně sdělit. Nicméně – nemůžu s tím z nějakého důvodu přestat:)

Zažila jsem těžké časy při vyřazování prvních oblečků…Obzvlášť ten se třemi zvířátky jsem párkrát oblékla, i když se přerostlá Bára šponovala a nesouhlasně se z něho snažila prokopat.

Pomalu si zvykám na každodenní spršku Bářiných útrob. Nacházím ji prakticky na všech částech svého těla.

Nemůžu přivyknout dětskému pláči. Cizí jsem schopná snad ignorovat, ale ten Báry nikoliv. Stačí, aby brek trval o něco déle (hranice mé odolnosti je pokaždé jinde) a všechno, co jsem do té doby provozovala, se rozmaže do velké čmouhy. Zrychlí se mi tep, dech, vyplaví adrenalin a nelogické uvažování a mám okamžitou chuť prolít taky pár slz a nalít si velkou sklenici vína (závidím Peťovi možnost uniknout pomocí něčeho tvrdšího).